Jízdní řád je velice prostý a všeříkající, ráno tam a odpoledne zpět a pouze ve zkřížená kladívka, jindy tu dálkový autobus nečekejte. Dokonce tady není ani pořádná autobusová zastávka, kde by se mohla večer scházet omladina, jen osamocená betonová lavička a kulatá modro-bílá cedule „ZASTÁVKA“ označují místo, kde se máte zastavit. Nejen ve smyslu přerušit pohyb, ale vyzývající vás, abyste se sami zastavili a uvedli do klidu. Zde, kde život plyne pomaleji než ve městě a podle jiných pravidel, kde toho moc není, a zároveň je tu vše, protože to, co tu není, ve skutečnosti nepotřebujete.

Vždyť i ti Pražáci, kteří se tu narodili a strávili kus svého života, se přestěhovali do Prahy jedině proto, aby z ní pak mohli utíkat. Utíkají zpět sem, do vesnice, která je pravidelně každý pátek svolává do jejich studených chalup, a oni tomuto vábení nedokážou odolat.

Tady nemusíte číst noviny ani sledovat zprávy. Všechno, co chcete vědět, a i to, co nechcete, vám místní poví. „Ahoj babi, jak se máš?“ Tahle krátká otázka dokáže nastartovat babiččin dvouhodinový monolog o tom, co se ve vsi děje, kdo s kým, kdo proti komu, co kdo zase provedl a kdo má zrovna hemoroidy.